7.5.2012 zemřel spoluzakladatel firmy Ivan Drbal

náš spolupracovník, učitel, rádce a kamarád

Gaius Julius Caesar řekl, že : „Co chceme, tomu také ochotně věříme.“ Pokud jsou mezi vámi optimisté, musí s tímto výrokem souhlasit. Vím, že byste si všichni přáli a chtěli věřit tomu, abynebyla pravda, co stojí napsáno na smutečním oznámení – že život pana Ivana Drbala skončil v podnělí 7. května.

Žádné přání na této smutné skutečnosti nemůže nic změnit. Můžeme jen společně zavzpomínat na těch 69 let, která pan Ivan Drbal v našem lidském společenství prožil. Počátek jeho života je spjat s datem 6. dubna roku 1943. Byla tehdy válečná léta, ale on spolu se svými 2 sourozenci, díky rodině, její útrapy nepoznal. Pak spolu se svými sourozenci a se svými vrstevníky začal poznávat svět. Nejdřív ten chvalkovický, pak ten širší. Když skončila jeho povinná školní docházka, vyučil se u svého otce studnařem. Pak jej tato profese přivedla do různých koutů Moravy. Pracoval v dolech v Ostravě, v bytovém družstvu v Bučovicích, v přidružené výrobě zemědělského družstva ve Chvalkovicích a ve Štípě a nejdéle byl zaměstnán na Slovácku v Hrubé Vrbce jako vedoucí přidružené výroby zemědělského družstva. Tam pracoval i se svým bratrem Milošem a rok i se svým synem Ivanem.A právě toto rodinné trio ještě se synovým tchánem v roce 1991 založilo firmu, která dál provozovala studnařství a zemní práce. A že tam zůstal pan Drbal pracovat i co by důchodce svědčí o tom, že studnařství pro něj bylo i poslaáním a pro firmu byly jeho zkušennosti cenné.

Oženil se, když mu bylo 22 let. S manželkou Evou dali život synovi Ivanovi a také dceři Haně. Pan Drbal děti nesmírně miloval, ale víc času než jim, věnoval později svým šesti vnoučatům. Pro ně to nebyl ani tak děda, ale spíš kamarád. Měl mimořádně vyvinutý smysl pro humor. Také proto s ním bývala vnoučata tak ráda. A nejen ona. I proto byl oblíbený mezi lidmi. A také proto, že ta jeho věčně dobrá nálada byla nakažlivá a bylo na něj vždy spolehnutí, když bylo třeba poradit a pomoci.

S takovým mužem prožila paní Drbalová 47 let. Ta první společná léta byla těžká, ale nejšťastnější. Ta další byla náročná, ale nejtěžší dobu prožila v posledních dvanácti letech: člověk, který jí byl vždy oporou – onemocněl. Ale svým optimismem a bojovností nakonec nemoc zvládl. Zdálo se, že už bude vše dobré – ale začalo jej zrazovat srdce. Milovalo stále stejně, a snad i víc, ale odmítalo sloužit. I to zvládl. Vždyť měl pro koho žít. Rodina se rozrůstala a on chtěl být při tom, aby věděl, jak si všichni dál povedou.

Smrt ale na na něj přece jen vyzrála. Na podzim přišla zákeřná nemoc, která jeho bojovného ducha nakonec pokořila.

Je nám moc líto, že tento dobrý člověk už není. Vždyť obohatil životy mnohých z vás. Nežil pro sebe, ale pro všechny okolo. Při každé vzpomínce na něj vám, vážení přátelé, zabolí srdce. Ale věřím, že budete vzpomínat často a rádi. Pan Drbal po sobě zanechal příklad dobře prožitého života a za to mu v této chvíli děkuji jménem všech blízkých i jménem všech, kteří si jej vážili a měli jej rádi.